BCPP 1940

Publikováno:
Finanční poradce 12/2010,
Upraveno: Investor 11/2010 + porovnání s Bratislavskou burzou, + sjednocování burz v současnosti, - dividendy

Nárůst investorů investujících do akcií v České republice prudce roste. Snížení poplatků a zvýšení dostupnosti burzy díky internetu nastartoval u nás malý investorský boom. Zatímco v roce 2007 investovalo přes české brokery kolem 25.000, o rok později to bylo 50.000, v roce 2009 kolem 80.000 a teď se odhaduje počet přes 100.000 investorů. Ačkoliv se počet lidí účastnících se burzovního dění téměř zečtyřnásobil, počet akcií, se kterými se dá obchodovat, klesá. Zatímco v roce 2007 se obchodovalo na Pražské burze s 32 emisemi, nyní jich je pouze 26. V roce 2007 očekával generální ředitel Burzy cenných papírů Praha (BCPP), Petr Koblic, v nejbližších třech letech vstup na burzu 20 nových společností formou IPO.  Ve skutečnosti byly pouze dvě - a to NWR a AAA. V sousedním Polsku jen od počátku tohoto roku přibylo 13 nových titulů. Jestli čeká pražskou burzu úspěšná budoucnost v počtu obchodovaných emisí, je zatím ve hvězdách. Pevně věříme, že ano a přejeme si, aby český investor měl větší možnosti investovat v domácích cenných papírech. Jedná věc je jistá. Pražská burza už jednou úspěšná v tomto směru byla. A nemáme tím na mysli divokou kupónovou privatizaci, kdy se na parketu burzy objevilo přes 1.700 akcií společností, které o to v drtivé většině ani nestály. Máme na mysli dobu, kdy se burza do své podoby vypracovala samostatně, přirozenou formou nutnosti akumulace a alokace kapitálu. Dobu zakladatelské éry v 19. století a pak v období vývoje mladé československé první republiky. Dovolujeme si váženého čtenáře vtáhnout do předkrizového i postkrizového období mladého státu, a to přímo na parket tehdejší pražské burzy cenných papírů. Co byl tehdejší ČEZ? Jaké se vyplácely dividendy? Kolik společností se vlastně obchodovalo? Jaké si z toho můžeme vzít ponaučení dnes?

Oproti dnešním 26 akciím na BCPP jich bylo ve zlomovém roce 1929 rovných 70. Ve válečném roce 1940, kdy započal postupný útlum burzy, jich bylo dokonce 91. K tomu je nutno zmínit dalších 30 společností, které se obchodovaly  na tzv. „trhů exotů“. Byl to jakýsi vedlejší trh, kde se obchodovalo s novými anebo málo likvidními tituly, jež byly vyřazeny z hlavního trhu.

Tabulka 1.: Rozdělení obchodovaných společností podle oboru

Zdroj: BCPP, Pražské a bursovní papíry 1940 – 41 (J.Kašpar, 1940, Praha)

Kdybychom brali v úvahu, že na trh exotů patří ten cenný papír, se kterým bylo obchodováno jen jednou za uplynulý rok, tak by se tam ze současných 26 titulů objevilo zhruba šest a na hlavním trhu by zůstalo jenom 20 emisí. Z tohoto vidíme, že současný investor má mnohem méně investičních příležitostí investovat do českých cenných papírů, než tomu bylo před sedmdesáti lety.

xxx

Ale vraťme se zpátky do první republiky. Nejznámějším titulem, který bychom mohli přirovnat k dnešnímu ČEZu, byly Škodovy závody v Plzni. Nejenže se jim věnovalo nejvíc pozorností od investorů a médií, ale byl o ně zájem i v zahraničí. Kromě burzy v Praze se obchodovaly i na burzách v Paříži nebo v Londýně. (ČEZ kromě ČR ještě v Polsku a na pěti burzách v Německu). Společnost ovládala značnou část českého průmyslu a vyplácela pravidelně dividendu. Výjimkou bylo krizové období 1931-33. Kurz jejích akcií byl docela volatilní. Zatímco během spekulační horečky 1928 - 29 vystoupal během roku z 1145 Kč na 1924 Kč, během krize si sáhl hluboko na dno a zastavil se na hodnotě 378 Kč v roce 1931!!!. Cena společnosti se tak propadla na pětinu. Od té doby kurz prakticky neustále stoupal až na úroveň 2274 Kč v roce 1937. V dalším roce se po Mnichovském diktátu propadl na polovinu. Koncem roku 1940 se pohyboval okolo úrovně 2000 korun.

Dalším gigantem na burzovním parketu byla Živnostenská banka. Její vliv nespadal pouze do bankovního sektoru, ale do celého československého průmyslu. Byla založená v roce 1868 a kladla si za úkol soustředit vklady drobných střadatelů a podporovat rozvoj českého průmyslu. Svým nacionálním zaměřením se netajila už v časech monarchie. Za samostatné republiky byla doslova matkou české ekonomiky. Její politika nebyla pouze půjčovat peníze (úvěr), ale taky kapitálově vstupovat do společností (za poskytnuté peníze dostala ve firmě podíl a vliv – akcie). Před Mnichovem patřilo do zájmové sféry banky 72 společností napříč všemi sektory ekonomiky. Patřily tam významné společnosti jako Poldina Huť, sirkárny Solo, Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD), Ringhoffer-Tatra, Rakovnické a poštorenské keramické závody, Plzeňské akciové pivovary anebo Československá plavební akciová společnost Dunajská.

Generální ředitel banky, nejbohatší člověk první republiky Jaroslav Preiss, byl předsedou správní rady hned v sedmi společnostech obchodovaných na burze. Po vzniku protektorátu zbylo Živnobance pouze 26 společností. Nejvíc mrzely ztráty podniků v Sudetech, jako byl například Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n. L.

Společnost vyplácela dividendy nepřetržitě během celého trvání první republiky. Její kurz byl

oproti Škodovce stabilnější. V předkrizové euforii se vyšplhal z 330 Kč v roce 1926 na maximum 681 Kč v roce 1929. V medvědím trhu pak padl až na třetinu hodnoty v roce 1932, kdy se dala banka nejlevněji nakoupit za 220 Kč. Od té doby se zhodnocovala až na 557,5 v roce 1937. Pak se začaly objevovat názory, že ekonomika se může opět propadnout do recese (komu to připomíná dnešek?), a spolu s nepříznivými mezinárodně politickými podmínkami se kurz v dalším roce propadl na 270 korun. Do roku 1940 se ji podařilo dostat na úroveň 600 Kč. Ani tak se však nedostala na předkrizovou úroveň.

xxx

Mezi další „Blue Chipsové“ akcie první republiky patřila například společnost fenomenálního vynálezce a průmyslníka Františka Křížika: František Křižík a.s. Ta se během krize dostala do existenčních problémů a zachránila ji pouze fúze s Chaudoirovy kovodělnými závody. Tak se společnost přejmenovala na Křižík-Chaudoir, měďárna, kabelovna a elektrotechnické závody, a. s. V burzovní terminologii se společnosti neřeklo jinak než „Křižík“.

Prvorepublikovým Unipetrolem bychom mohli nazvat naftařskou společnost Appolo. Ta těžila ropu na Břeclavsku a Hodonínsku a následně ji zpracovávala v Bratislavě (dnešní Slovnaft). Na rozdíl od Unipetrolu většinovým vlastníkem nebyli Poláci, ale Francouzi. Společnost byla kontrolována  Société Française Industrielle & Commerciale des Pétroles.

Dalším důležitým účastníkem burzy byl největší konkurent Plzeňských škodových závodů – Českomoravská Kolben-Daněk. Svého času to byla největší strojírna v republice a svou největší slávu zažívala před krizí. Její kurz z roku 1929 (8260 korun) pak už nebyl nikdy překonán. V době zatčení Emila Kolbena nacisty v roce 1939 se kurz pohyboval okolo 4750 Kč. V tom roce byla zároveň společnost přejmenovaná na Českomoravské strojírny a.s. Po válce byl podnik rychle znárodněn a značka ČKD se stala známou po celém socialistickém bloku. Dodnes najdete v Rusku nebo Bulharsku nemálo plně funkčních železničních mašin právě z této továrny.

Z důležitých titulů bychom mohli ještě zmínit Králodvorský cement, Západočeské kaolinky, nebo Báňská a hutní společnost. Právě ta byla předchůdcem dnešních těžařských a železárenských podniků na Moravsko-Slezsku. Z jejích pozůstatků vzniklo OKD (dnešní NWR) nebo Třinecké železárny.

Jako zajímavost musíme zmínit, že na burze se obchodovala taky zajišťovna. Čili pojišťovna pojišťoven. Nesla název První česká zajišťovací banka. Zajímavostí je to proto, že zajišťovny jsou v dnešní době výsadou především vyspělých finančních trhů jako je Německo (Munich Re), Švýcarsko (Swiss Re) nebo USA (General Re), u kterých jsou převážně zajištěny všechny pojišťovny působící u nás.

Ještě pozoruhodnější byl fakt, že na burze byla obchodována Národní banka Československá. Ta plnila od roku 1926 funkci banky cedulové, zjednodušeně řečeno centrální. S nadsázkou se dá říct, že byla obdobou dnešní České národní banky Banka měla vydaných 120.000 akcií o nominální hodnotě 3375 Korun. Z toho 40.000 akcií připadlo státní správě. Dalších 600 kusů bylo vydáno Zlatému pokladu státnímu. Zbývající akcie byly upsané soukromým investorům. Úpis probíhal v době od 2. do 7. listopadu 1925. Těchto 79.400 akcií tvořilo free float, s nímž bylo obchodováno na burze. Akcie byly na jméno a přenositelnost byla vázaná na schválení bankovní rady. Valné hromady se mohli účastnit pouze českoslovenští příslušníci, vlastnící alespoň 10 akcií. Každému účastníku valné hromady patřil bez výjimky jen jeden hlas! V dividendové politice se banka zavázala vyplácet dividendu minimálně 6% z nominální hodnoty, což činilo 202,50 Kč. Svoje slovo dodržela a zachovala výplatu dividendy i během krizových let. Kurz její akcie byl nejvyšší během spekulačního šílenství v roce 1929, kdy dosáhl hodnoty 7100 Korun, nejnižší pak v době deprese a paniky v roce 1932, kdy padla na 3900 korun. (Stále výš než upisovací cena). V po krizových letech se pohybovala velmi stabilně okolo hranice 5000 korun, až přišel děsivý rok 1939 a akcie propadla na 2440 Kč. Po přejmenování na Národní banku pro Čechy a Moravu v Praze se kurz v roce 1940 pohyboval okolo 4.000 korun.

xxx

Při pohledu do minulosti zaujme pozornost dividendová politika firem. Pravidelná výplata dividend patřila neodmyslitelně k akciím. Výše dividendy byla pro firmu i jakýmsi způsobem reklamy. Ukazovala na dobré hospodaření firmy. Akcionáři je vyžadovali a dividendový příjem byl jedním z hlavních důvodů, proč do akcií vlastně investovali. V předkrizovém roce pouze 5 firem ze 70 nevyplácelo žádné dividendy. Je pravda, že v době krize, hlavně mezi roky 1931 – 33, některé z firem od výplaty dividend upustily. Neměly je totiž vyplácet z čeho. Bojovaly o přežití. Jakmile se po čase dostaly opět do zisků, tak ve své dividendové politice pokračovaly. Teď je doba jiná. Jen málokteří investoři vnímají dividendu jako podíl na zisku společnosti. Jen málokterým investorům se chce rok čekat, aby ze své investice obdrželi zisk ve výši několik jednotek procent. Obchodníci s cennými papíry (brokery), kteří jsou zároveň samozvanými učiteli (semináře, články v médiích), podporují v lidech jejich základní touhu po rychlém a snadném zbohatnutí. Zaměřují se na kapitálové výnosy, čili vydělávaní na změnách kurzu. Dnes nakoupím za 200, za týden prodám za 220 a mám deset procent vyděláno. Proč bych čekal rok? K tomu výborně nahrává i technologický rozvoj, že člověk může kupovat a prodávat akcie ze svého počítače během několik vteřin. Komu časté obchodování nejvíc prospívá, jsou pak právě brokery. Investoři mají přístup na burzu pouze přes ně. Z každého obchodu na burze jim platí poplatky. Čili čím víc obchodů, tím víc zisků. Je jedno, jestli burza prudce roste, nebo klesá a zda klient vydělává, nebo ztrácí, hlavně že se obchoduje. Na dnešních burzách se tak pohybuje mnoho krátkodobých spekulantů, kteří si říkají tradeři (trejdři – od slova trader), kteří jsou podporováni právě touhou po rychlém zisku. Jenže co jeden na burze získá, to jiný musí ztratit. A ještě si z toho broker vezme poplatek. A toto už není investice, ale hra, čili spekulace. Je to samé jako ruleta, sazková kancelář, nebo poker. Co jednou vyhraješ, to zároveň můžeš ztratit. Akorát že za pomyslným burzovním stolem proti Vám sedí mnohem silnější soupeři ve formě obrovských finančních institucí, které disponují větším zdrojem informací a znalostí. Na rozdíl od  kurzového zisku je výnos z dividend reálný zisk společnosti z reálného světa. Například ČEZ vyplácí formou dividend zhruba 50 procent svého ročního zisku. Roční zisk získává za to, že poskytuje elektřinu domácnostem a firmám, které mu za to platí. Kdybych si dnes koupil akcii ČEZu za 820 korun a očekával bych, že bude hospodařit alespoň tak jako v minulém roce a tedy vyplácet dividendu 53 korun (po zdanění 45 Kč), měl bych roční čistý výnos 5,5 procenta, což je víc než úrok v kterékoliv bance. Vůbec by mě nezajímalo burzovní šílenství a výkyvy kurzu. Naopak, kdyby kurz kvůli spekulantům poklesl, ještě bych si mohl dokoupit akcie za levněji a měl bych tedy ještě vyšší výnos. Přeskakování z akcie na akcii vydělá především brokerům. A jelikož je zájem ze strany investorů o dividendy tak nízký, společnosti si se ziskem mohou dělat, co chtějí. Některé se o svůj zisk s akcionáři nedělí vůbec (Unipetrol, Arcerol Mittal), jinde si zas většinový vlastník formou dividendy vytahuje více peněz než je vůbec firma schopná vygenerovat. (Telefonica O2). To může mít vliv na dlouhodobé hospodaření a stabilitu firmy. V roce největší euforie 2007vyplácelo dividendu pouze 65 procent z 20 největších na BCPP. Za první republiky to bylo 95 procent.