Kam kráčí česká burza

originál byl publikován v časopisu FOND SHOP 20/2014

Klesající objem obchodů na pražské burze se pomalu stává evergreenem. Celé srovnání vyznívá o to hůře, když se podíváme třeba na to, kolik lidé prosází na zápas české juniorské ligy do 21 let.

Objem obchodů s akciemi na pražské burze (BCPP) činil za rok 2013 174,7 mld. Kč. Byl to nejnižší objem obchodů od roku 2001. Zároveň to bylo téměř 6 krát méně než v roce 2007. V roce 2014 se měsíční objemy pohybují v rozmezí od 10 do 15 mld. Kč. Je tak vykročeno na nové několikaleté „lokální“ minimum. Denní objemy se pohybují v rozsahu od 300 milionů do jedné miliardy, ovšem za celé prázdniny nebylo jediného dne, kdy by se dosáhlo právě objemu alespoň 1 miliardy Kč. Ještě před krizí byl přitom obchodníky den s objemem 1 miliardy považován za velmi slabý. V hlavním indexu pražské burzy PX je 13 titulů. 95 % objemů obchodů dělají 4 největší emise (ČEZ, KB, ERSTE, O2). Otevřeně se mluví, že O2 burzu brzo opustí. Většina zbylých titulů z indexu tak nedosahuje ani objemu 10 milionů korun denně a několik ani jednoho milionu Kč. Tolik k číslům.

ČÍM TO JE?

Důvody dramatického poklesu jsou taky všeobecně známé: pokrizový odchod velkých zahraničních institucionálních hráčů, deziluze investičního retailu po krachu většiny předkrizových IPO, nedůvěra české veřejnosti v burzu atd. Samotná burza se netají tím, že jejím hlavním příjmem už nejsou akciové obchody, ale obchodování s elektřinou. Mnoho obchodníků s cennými papíry, kteří se dříve zaměřovali především na pražskou burzu, už dnes hledá možnosti jinde. Jedni se například stali bankou a věnují se především jí. Také se tady začaly vydávat investiční certifikáty a strukturované dluhopisy, u nichž se ale raději pro podklady chodí do zahraničí. Jiným už hvězda pomalu dohasíná a ztráty firem se hasí například restrukturalizacemi a výměnami osazenstva za levnější pracovní síly. Česká veřejnost je teď spíš ve spekulacích zaměřena na forex a komodity a v investicích na cokoliv, co neobsahuje slovo „fond“ či „akcie“. Slyší na slova jako „garantovaný“, „zajištěný“ nebo „výnos vyšší než v bance“. To že mnoho z těchto certifikátů či strukturovaných dluhopisů je koncipováno právě na základě akcií a (ETF) fondů, je už věc jiná, ale hlavně to není předmětem zkoumání tohoto článku.

BURZA VS. SÁZKY

Pojďme raději srovnávat burzovní byznys s možná trochu atypickým odvětvím, jakým je sportovní sázení. V praxi se má za to, že burza je seriózní instituce, kde se přesouvá velký kapitál, zatímco sportovní sázení je spíš zábava pro střední a nižší třídu, která má matematickou nevýhodu oproti sázkové kanceláři.
Ovšem určité paralely zde najít můžeme, a to na straně koncových účastníků, tedy sázejících a spekulantů. V obou odvětvích se pohybují podobné typologie
lidí. Jsou tady například ti, kteří se rozhodují na základě tipů od ostatních a když jim něco nevyjde, tak vědí, že to bylo zmanipulované a že to někdo „řídí“. V obou odvětvích můžeme najít i systematické lidi, kteří následují určitou strategii. Fundamentalisti jsou u sportů ti, kteří zkoumají všechny soupisky týmů a vědí, že náhradní brankář se vyspal s manželkou levého obránce, a to může mít vliv na atmosféru v kabině a následně na celý výsledek týmu. I zde jsou techničtí investoři, kteří mají spočítanou pravděpodobnost toho, že když třikrát tým za sebou remizuje, napočtvrté by měla následovat výhra. I zde jsou lidé, kteří mají přístup k insider informacím a můžou z toho rozumně profitovat, pokud se u toho nenechají chytit. A i zde jsou lidé, kteří si postavili kariéru na tom, že učí jiné, jak být profesionálním sázkařem a píšou o tom knihy, přičemž nežijí ani tak ze svých sázek, ale z těch, kteří si tyto knihy a semináře kupují. U nás je sázkařský byznys model známý podle toho, že sázkař sází proti sázkové kanceláři. Pokud uhodne – vyhrává a sázková kancelář prodělává. A  obráceně. Sázková kancelář samozřejmě vypisuje kurzy s matematickou výhodou, a to je její primární zisk. U nás je výplatní poměr zhruba 90 % až 93 % z vypsaných sázek. K průlomu došlo před několika lety v Anglii. Díky rozvoji technologií zde vzniká první sázkařská burza Betfair, kde si sázkaři tvoří kurzy  sami, protože můžou nejen vsázet, ale i kurzy vypisovat. Srovnání mezi akciovým trhem a sázkařským trhem se tak ještě více přibližuje.

JAK TO FUNGUJE?

Dnes už je sázkařských burz více, ale co je nejzajímavější, je pohled na cashflow, který generují. Denně se odehraje několik stovek zápasů jak ve fotbale, tenise, kriketu, proběhne řada dostihů a jiných sportů. Zápasy jsou napříč celou zeměkoulí a burza profituje jak ze zápasu druhé islandské ligy žen, tak třeba české juniorské ligy do 21 let mezi Třincem a Příbramí. Na takovémto zápase se „prosází“ i kolem 50 000 EUR, což je více než milion. A zde se dostáváme k české burze, kde víme, že tolik peněz ani neudělají v rámci obratu některé tituly z indexu PX za celý den! Nemluvně o tom, že těchto zápasů se hrají v jeden hrací den od Nového Zélandu až po Aljašku stovky. Na větších zápasech předních lig se počítají celkové prosázené peníze na miliony EUR. Na finále mistrovství světa ve fotbale bylo prosázených jediným zápasem zhruba 30 milionů EUR, což je více než celá naše burza „otočí“ za celý den. Ale nejdůležitější na tomto byznysu je, že „sportovní burza“ účtuje zhruba 5% poplatek z výher sázkaře a nemá žádné prostředníky, se kterými by se dělila o zisk, zatímco na pražské burze se pro retailového investora pohybuje  poplatek zhruba na úrovni 0,35 % za akciový obchod. A to se ještě o tento poplatek dělí broker s burzou.
Člověk tak nemusí být finanční génius, aby mu došlo, že tyto „sázkové“ burzy jsou „stroje na peníze“. Napadá vás koupit akcie BetFairu? Koupit se dají. Jsou obchodovány na burze v Londýně pod tickerem BET. Jenže zde si musí být investor vědom toho, že vygenerované penízky ze sázek se v rámci korporace vždy nějak rozkutálejí a akcionářům zůstává v dobrých časech net profit margin na úrovni 10 %. Je to takové nepsané pravidlo korporátního světa. To navíc nemluvíme o tom, že BET se ještě nedostal na svoji upisovací IPO hodnotu z konce roku 2010. Posouzení investice do té či oné firmy je ovšem vždy na každém investorovi zvlášť a žádné doporučení není předmětem tohoto článku.

CO Z TOHO PLYNE?

Smutným poznáním je, že burzovní byznys je po 20 letech od zahájení kuponové privatizace v ČR v současné době mrtvý. Emise nepřicházejí, protože nejsou investoři, investoři nepřicházejí, protože nejsou zajímavé emise. A když už nějaké emise jsou, tak se jim z principu nedůvěřuje. Veškerý finanční systém tak leží na bedrech bank a ty jsou v drtivé většině v zahraničních rukách. Důsledkem toho je málo efektivní distribuce kapitálu v ČR. „Burziáni“ z první republiky by se nejspíš styděli, kdyby viděli, jak jejich snahy o osamostatnění se od rakouskoněmeckého kapitálu při budování mladé republiky skončilo. Připomeňme, že za první republiky se na burze obchodovalo asi s 90 emisemi, z nichž 9 byly banky držené převážně v domácích rukách. Ještě zajímavější by byl jejich pohled, kdyby jim někdo tvrdil, že na fotbalových sázkách juniorských soutěží jsou větší objemy než na burze. Na druhou stranu, z kontrariánského pohledu, když je nějaká burza považovaná za „mrtvou“ a nikdo se o ni nezajímá, bývá to nejlepší příležitost k nákupu. Jen se nabízí otázka: nákupu čeho? Tituly stojící za zvážení investice se dají spočítat na jedné ruce, ale jsou tam. A když nic jiného, zůstávají hlavní tituly z pražské burzy i nadále v rámci světa nadprůměrnými plátci dividend. ■