Indonésie – velká neznámá?

originál byl publikován v časopisu FOND SHOP 23/2014

Indonésie si za posledních několik desítek let prošla řadou etap, od boomu po prapodivné kroky vlády. Její síla leží nejen v komoditách, ale třeba i cestovním ruchu.

Indonésie patřila k hlavním představitelům nedávné frontier a emerging market komoditní bubliny. Ovšem zaslouží si bližší pozornost. Možná málokdo ví že, jde o čtvrtou nejlidnatější zemi světa. Zatímco o ještě lidnatější Číně, Indii a USA se v ekonomických médiích mluví prakticky nepřetržitě, Indonésii začali investoři věnovat pozornost až v posledních letech. A nebylo to jen kvůli její vysoké populaci. Jde spíše o to, co se nachází pod jejím územím.

TROCHA HISTORIE

Ještě v 60. letech patřila Indonésie k významným světovým producentům a exportérům ropy. Donedávna byla také jediným východoasijským členem OPECu. Jenomže nestabilní politická situace udržovala hospodářství v neustálém chaosu. Koncem 60. let se dostal k moci prezident Sukarno, nastolil pevný politický řád, zkrotil inflaci, přilákal zahraniční investory a ekonomika země rostla průměrně 7% tempem mezi lety 1968 až 1981. Nutno dodat, že ekonomice  významně pomohly ropné šoky. Pokles cen ropy ale způsobil útlum a 80. léta byla ve znamení stagnace. Druhé významné období bylo v 90. létech, kdy  zahraniční korporace objevovaly jihovýchodní Asii a začaly tam stavět svoje výrobny díky levné pracovní síle. Toto celé období ovšem vyvrcholilo asijskou finanční krizi, která zasáhla Indonésii v polovině roku 1997. Naposledy postavili Indonésii do světla reflektorů znovu zahraniční investoři, finančníci a prospektoři. Během krize 2008 začala rapidně růst cena zlata a stříbra. Následně po krizi, z obav před hyperinflací, začaly růst i ceny dalších komodit jako mědi nebo uhlí. No a právě na tyto zmíněné komodity je Indonésie velmi bohatá. Jak víme, růst cen komodit vrcholil v roce 2011, následoval pokles, ovšem v té době si většina odborníků stejně myslela, že je to jen korekce před dalším růstem. Tehdy by se dal optimismus a ekonomické vyhlídky Indonésie přirovnat k nadšení východoevropských zemí po pádu železné opony. S tím rozdílem, že indonéská ekonomika stála na pevných základech, které se vytvořily po krizi v roce 1997.

Ovšem optimismus začal přecházet v euforii a trochu se odpoutával od reality. Velkým přílivem zahraničních investorů a kapitálu stoupla příliš sláva do hlavy místním politikům a byznysmenům. Začalo se jim zdát, že mají malý podíl ze zisků z nerostného bohatství a jde přece o jejich zemi, na které jiní bohatnou. Spustilo se to, co se ve světě označuje jako „Nerostný nacionalismus“ (také jsme se tomu fenoménu na stránkách FS věnovali). Začaly se zvyšovat daně, udělovat různé licence, účtovat nejrůznější poplatky atd. Tak schválně, kdybyste investovali do průzkumu, těžebního zařízení a provozu jako zahraniční investor, nepopudily by vás následující zákony? V únoru 2010 byl přijat zákon, který říkal, že každá firma, aby získala povolení k těžbě, musí dát vládě  vlastnický podíl minimálně 20 %. V únoru 2012 se pak tento podíl zvýšil na 51 % pro produkční fází od 6. do 10. roku. To by v praxi znamenalo, že investor, který do projektu vložil peníze, přijde o rozhodovací podíl. V roce 2010 se vládě zdálo, že příliš moc uhlí odchází na export do ciziny, proto si stanovila zákon, že každý producent uhlí musí nechat určitou část pro domácí trh. Toto byl rovněž zásah to těžebního systému, protože producenti exportovali hlavně proto, protože věděli, že doma by tolik neutržili. Jeden z nejkontroverznějších zákonů vůbec byl „zákon o přidané hodnotě“, schválený v roce 2012. Ten zakázal export 14 druhů nezpracovaných kovů. Účelem bylo, aby se kovy zpracovávaly doma a zůstala tak doma vyšší marže.Komodity, kterých se to dotklo, byly například zlato, měď, stříbro, cín, molybden, bauxit, platina, železná ruda, nikl atd. Ovšem problém byl v tom, že doma nebylo postaveno dostatečné množství zpracovatelských kapacit. Do toho započítejte zvyšování exportních cel na to, co se exportovat ještě mohlo, zvýšené poplatky z těžební produkce (tzv. royalty) a další formy omezování zahraničního vlastnictví. Své by o tom mohl vyprávět světový těžař Newmont Mining, který se podílí na megaprojektu Batu Hijau,  těžícího zlato a měď. V červnu tohoto roku totiž pozastavil těžbu a zároveň podal na indonéskou vládu mezinárodní arbitráž. Nemůže svoji produkci exportovat ani jinak udat na místním trhu. To ohrozilo tisíce pracovních míst v zemi. To nakonec přimělo indonéskou vládu k jednáním, až se nakonec v září obě strany domluvily, podepsalo se memorandum o porozumění, povolil se export, vrátilo se k těžbě a stáhla se arbitráž. Konflikty mezi těžařem a vládou se na tomto projektu táhnou už od roku 2008, kvůli požadovanému převodu části vlastnictví na lokální investory atd. Nekonečné průtahy nejsou dobrým signálem pro další investory a hlavně v Newmontu je Indonésie, krom současných padajících cen zlata, jedním z nejbolavějších míst, kvůli kterým padaly už i manažerské hlavy.

MAKROEKONOMIKA

Na druhou stranu, z makroekonomického hlediska nevykazuje Indonésie až tak špatná čísla. Kvůli konfliktu vlády se zahraničními investory nastala sice v posledních měsících stagnace přímých zahraničních investic. Ty se ale od roku 2010 do roku 2014 zdvojnásobily. Impresivní roční růst HDP z téměř 7 % v roce 2011 zvolnil na aktuálních 5 %. Tyto statistiky vesměs nejsou špatné, když si uvědomíme, kolik vyspělých ekonomik má problém vykázat „alespoň nějaký“ růst. Na druhou stranu, když se na to podíváme kriticky, tato čísla můžou být dojezdem z dob euforie, kdy se začalo pracovat na mnoha nových projektech. Otázkou tak je, co bude dál? Od roku 2012 se totiž obchodní bilance dostala do záporných čísel. Od počátku milénia v Indonésii přitom vždy  převažoval export nad importem, teď je tomu naopak. Vládní deficit se rovněž prohloubil. Z téměř vyrovnaného v roce 2009 na aktuálních -2,3 % k HDP, což  rovněž není nijak tragické číslo, ale může to ukazovat nastolení jakéhosi trendu. Musíme ovšem uznat, že fiskální situaci mají v Indonésii relativně slušnou. Vládní dluh se podařilo zkrotit z 55 % k HDP v roce 2004 na aktuálních 26 %. Od ratingové agentury S&P si Indonésie udržuje relativně slušný kreditní rating BB+ se stabilním výhledem. Pro srovnání, je to lepší rating, než mají některé členské země eurozóny jako Řecko nebo Portugalsko. Během roku 2013 se oslabení nevyhnula ani indonéská rupie, ale nutno dodat, že to byl úděl drtivé většiny emerging a frontier ekonomik v této době. Rupie oslabila během zmíněného roku z 9 650 IDR za USD až na více než 12 000 IDR za USD. Okolo těchto úrovní se pohybuje měna dodnes.

CO DÁL?

Když to shrneme, nestojí Indonésie na špatných základech. Není závislá pouze na komoditách, ale má celkem slušné zázemí ve výrobě a v cestovním ruchu, i když nutno dodat, že komodity byly příčinou nedávné euforie a v ekonomice mají významnou roli. Hospodářství Indonésie je relativně významně provázáno s ekonomikou v regionu, zejména s Čínou a Japonskem, jež jsou její hlavní obchodní partneři. Obě ekonomiky jsou neskutečně hladové po komoditách, Čína svým rozmachem a Japonsko nedostatkem komodit doma. Záležet bude také na sentimentu investorů směrem k emerging markets a k regionu, neboť když se zahraniční investoři „vytratí“, nastává dlouhé období stagnace, které čeká na impuls. Podobně je tomu v regionu CEE včetně ČR, když sem po krizovém roce 2008 zahraniční kapitál zrovna houfně nevítá, a tak jsou ekonomika i burza slušně řečeno (zejména v případě burzy) ve stagnaci. Indonésie má problém i v tom, že má kromě obrovské korupce i silnou nálepku „nerostného nacionalisty“, což může odradit zahraniční kapitál na několik dalších let. Ekonomiku zatím drží relativně silná domácí poptávka, ale ta je stimulovaná vzrůstajícím dluhovým zatížením spotřebitelů. Indonésie nabízí mnoho příležitosti, ale z  krátkodobého hlediska se korekce nevylučuje. Spíše naopak, samotný index Jakartské burzy je zatím optimistický. Obchoduje se na úrovni historických maxim 5 000 bodů a od začátku roku si připsal zhodnocení okolo 20 %. Ovšem investor by se měl zajímat ne o to, kde je kurz dnes, ale kde bude zítra.A teď ve stručnosti k indonéské burze. Byla založena v Jakartě už v roce 1912, a to pod patronátem nizozemské koloniální správy. Znovuotevřena byla v roce 1977, ale na významu začala nabírat až v 90. letech. Jednak díky vlastnímu ekonomickému boomu a také díky býčímu trendu na akciových trzích v té době. To, že je na burze živo, zjistí člověk už letmým pohledem na web burzy. Hlavní index Jakarta Stock Exchange Composite Index (JCI:IND) se obchoduje, jak již bylo řečeno, v okolí svých historických maxim 5 000 bodů. Nutno však dodat, že po zohledněním oslabení indonéské rupie vůči dolaru zůstávají burzovní maxima v roce 2013. Navzdory tomu má burza tržní kapitalizaci asi 400 miliard USD, což je zhruba osmkrát více než BCPP. Co je ale zajímavější, je veliký výběr akcií. Investoři mohou na burze nakupovat akcie cca 500 společností, s nimiž se navíc relativně čile obchoduje. Průměrný denní objem obchodů činí zhruba 500 mil.  USD, což je více než 10 miliard Kč. V Praze je úspěch, když se objem obchodů přehoupne přes miliardu. Zájem o indonéskou burzu je vidět i díky účasti nadnárodních bankovních domů. K nejaktivnějším patří  Credit Suisse, UBS, Deutsche Bank, Morgan Stanley nebo J.P.Morgan. Burza poskytuje přehledné statistiky obchodování, ale i informace o fundamentálních hodnotách jednotlivých společností. Aktuální průměrné P/E burzy činí 16,9 a P/BV 3,2. Největšími sektory na burze jsou finance (s podílem 24,5 %), následované spotřebním zbožím (19,8 %) a infrastrukturou  a dopravou (14,4 %). Relativně malou váhu však mají těžaři (5,5 %) a základní průmysl (7,2 %). Právě v těchto oblastech chtěla  vláda posílit, ovšem kroky, které podniká, zatím sektorům moc neprospívají. ■