Investování v 1.ČSR

Publikováno ve FINANČNÍ PORADCE 12/2010 a v INVESTOR 1/2010 (SK)

“Burza, to znamená finanční trh, je vlastně divadlo, ve kterém se neustále hraje ten samý kousek, ale pokaždé s jiným názvem“ (André Kostolany)

 V dnešním uspěchaném, moderním světě si lidstvo právem myslí, že nikdy se nežilo snáze. Kdo si umí dnes představit život bez internetu? Cestovní pořádek, mapy měst, platební styk, zpravodajství, informace, zábava, komunikace.  Ve finančním světě díky internetu vděčíme za vyšší transparentnost, rychlost a informovanost. Co se týče přímo burzy u nás, tak za posledních pár let se stala díky online brokerům přístupná prakticky každému, kdo umí chytit do ruky myš a má k investování vyhrazeno kolem 500 Kč. Z finančních trhů do médií vplouvá nespočet odborných termínu anglického původu jako fundament, býčí trh (bull market), short sale, margin, portfolio, diverzifikace, likvidita a podobně. U člověka burzy neznalého, nebo na burze začínajícího vyvolávají tyto pojmy dojem, že finanční systém je tak moc vyspělý a složitý, že se ani nesnaží ho pochopit. Peníze pak svěří „odborníkům“, kteří se takovýma pojmy ohánějí snad proto, aby vypadali znalejší, sofistikovanější, profesionálnější a taky aby působili, že financím a finančnímu světu rozumí.  V jiném případě si zajde do banky, kde si vystačí s jediným odborným pojmem „termínovaný vklad“. Za neznalost možnosti investování na burze vděčíme i tomu, že u nás prakticky 40 let neexistovala. Když pak vznikla, tak ne příliš povedena privatizace ji navlíkla do negativního hávu v očích veřejnosti.  Avšak jak složitá burza doopravdy je?  Jak se investovalo za dob našich dědečků a pradědečků? Za dob, kdy Československo bylo vyspělejší než Finsko nebo Norsko. Teď, kdy všichni shání tipy na budoucí cenu akciových kurzů, já vás zvu do minulosti. Z minulosti, ze které se můžeme dozvědět víc než z bezhlavých a nejistých předpovědí a doporučení. Nejstrhujícejším poznání, že dnešní burza a burza v roku 1924 se liší pouze tím internetem a nižším národním cítěním.  I když jsou herci jiní, hraje se pořád to samé představení.

Inženýr Ivo Kruliš-Randa ve své práci „Bursa, průmysl a obecnstvo“, považuje burzy za hlavní pilíře světové hospodářské soustavy. Vyrovnávají nejen nabídku a poptávku určitého omezeného okrsku, ale ve vzájemné závislosti působí na tvoření cen.  Cenné papíry považuje vůbec jako nejpohodlnější způsob jak ukládat kapitál. „Co starostí a zlosti způsobuje správa majetku nemovitého, kdežto jak poměrně snadné, mnoho času ani výloh nevyžadující jest spravování jmění, složeného z efektů při výnosu stejném anebo dokonce vyšším.“ Vyzdvihuje dále možnost kdykoliv cenné papíry zpeněžit a to za relativně nízké poplatky. Přín

os burzy taky spatřuje v tom, že denní kurzy nám dávají okamžitý přehled o hodnotě našeho majetku.  Nevyhýba se ani kritice spekulačních euforií. „Ideální by bylo, kdyby bursa tvořila kursy, jež by vystihovaly přibližně vnitřní hodnotu akcií, byly přiměřeny pravděpodobné dividendě a kriticky eskomptovaly vyhlídky podniků do budoucnosti. Jakákoliv výstřednost ve vývoji kursů podlamuje totiž v postižené části obecenstva důvěru v akcie, jakožto ukládací hodnoty. Na bursu totiž v příhodných obdobích přicházejí živly čistě spekulační ve velikých masách, které zvracejí úplně poměr efektivní nabídky a poptávky. Potom ovšem jest porušen hospodářský zdravý průběh bursy, rozumná a přirozená tendence nahrazena tendencí umělou, sesilovanou všemi  prostředky spekulačních mas a bursa, jakožto zrcadlo situace, dává klamné obrazy, mnohdy pravé fatamorgany nad pouští.“  Jako příklad uvádí spekulační šílenství, které vypuklo v roce 1923, kdy akcie společnosti reagovala pouze na informaci, že byly získány veliké exportní zakázky. To burze úplně stačilo. Nikdo se neptal po sjednané ceně. Spekulace nevědela anebo nechtěla vědět, že mnoho takových zakázek bylo uzavřeno hluboko pod výrobními náklady. Rostoucí kurzy lákali stále víc a víc lidí k jejich nákupu, až nakonec došlo k vystřízlivění.  Prozíraví nadhodnocené akcie včas odprodali, kdežto zvyšním zůstal v ruce  „černý Petr“ v podobě předražené akcie. „Není možno, aby se uměle vystupňovaná tendence trvale udržela.“ Ó, jak se dají události z dvacátých let jednoduše najít i v současnosti. Určitě si mnoho z vás vzpomene na nedávné výkony, jinak málo obchodované akcie společnosti TATRA.  Víc jak 3 měsíce se pohybovali akcie společnosti kolem 120 Kč. 22. 9. 2009 vyšla zpráva o obřích zakázkách společnosti v USA. V ten den vyskočila cena akcie ze 126 Kč na 171 Kč, co představoval růst přes 35% za jediný den. Další den akcie uzavírala na hodnotě 251 Kč. 24. září se akcie společnosti v prvních hodinách obchodování dostaly dokonce na cenu 295 Kč!!!. Ta cena byla víc než dvounásobek než stála před třemi dny.  Je možné, aby firma zdvojnásobila svou hodnotu bez toho, aby zatím odprodala do Ameriky, co by jen 1 kus své produkce?  Nic méně našel se člověk, který podíl v takové firmě a za takovou cenu koupil. A tomu pak ostal zmíněný „Černý Petr“ v ruce. Ještě v ten samý den cena akcie začala propadat a uzavřela na hodnotě 224 Kč. Člověk kupující na vrcholu hysterie měl tak ztrátu 24% za jediný den. Za týden stála akcie 203 Kč. 5. října vyšla zpráva s názvem „Tatra propustí 530 zaměstnanců. Navíc se zkrátí pracovní týden“. Prý kvůli nedostatku zakázek. Měsíc na to si cena akcie našla své místo kolem 160 Kč. Inženýr Kruliš-Randa svou práci zakončuje vzkazem, který i dnes má své místo. „Účastenství širokých vrstev na bursovní hře, doufejme, projeví i světlou stránku. Obecenstvo za cenu ztrát nabude rozhledu a rozvahy, obeznámí se s bursovní technikou a pozná, že za velikých hauss (rostoucí trhy) nejsou vhodné chvíle k nákupům, nýbrž naopak, že kupovati třeba, když zboží je levné a dává pěkné zúročení (dividendy). Jest povinností žurnalistiky, bankovních činitelů a praktických národohospodářů pečovati o to, aby se naše bursovní klientela naučila ukládati peníze v dobrých československých akciových hodnotách a volila k nákupům vhodnou dobu. Průmysl pak musí dbáti cílevědomé obchodní a dividendové politiky, aby dividendami co možná stejnoměrnými si zasloužil uznání a důvěry svých akcionářů.“

A. Pimper, hospodářský redaktor Národních  Listů ve svých úvahách pod názvem „Bursa a ukládání peněz“ určitě netušil , že i po více než 85 letech jeho slova budou přesně vystihovat aktuální situaci v České republice. Míní, že čím je stát kulturně a hospodářsky vyspělejší, tím lépe dovedou jeho občané uložit své národní jmění. Zatímco v Československu pracující lid svěřuje drtivou většinu svých úspor bankám a záložnám, ve vyspělých západních státech je tomu jinak.  „Každý obchodně a národohospodářský vzdělaný člověk ví, že existuji jiné vyšší formy uložení peněz, než li je vklad na knížku na 3 až 4 procenta. Tito lidé kupují většinou na burse cenné papíry ukladací, nebo dividendové.“ V dnešní řeči jsou to dluhopisy a akcie. Podle nedávné studie agentury STEM/MARK  je současná finanční gramotnost v Česku nízká. Celkem 63% lidí se neorientuje v základních finančních produktech a sedm lidi z deseti má své peníze na běžném účtu. Redaktor z roku 1924 volá po tom co se jen v nedávní době začíná zlehka naplňovat, a to že by obchodu s cennými papíry a burze mělo být věnováno více pozornosti již při školní výchově. „Nelze také zamlčeti, že pro propagaci ukládacích papírů, zejména státních, mohli by více učiniti naše banky obchodní, které často ze strachu, aby nepřišly o levné vklady na knížky, svoji klientelu na cenné papíry vůbec neupozorňují.“

  Dalším zajímavý vzkaz z minulého století zaznamenáváme v práci profesora Pátka, v jeho poučné práci „O penězích a jak s nimi zacházeti“. Autor říká, že nejpřirozenějším a také nejlepším uložením peněz je vlastní podnikání. Varuje, že lid se nesmí spokojit s prostým ukládáním peněz, nýbrž je musí především vlastní podnikavosti obracet a vytvářet nové hodnoty. Druhou nejoptimálnější variantu vidí ukládaní peněz v cenných papírech. Tím vlastně půjčujeme nějaké firmě nebo státu své peníze. U akcií se stáváme určitou formou i spolumajitelem společností. Je však velmi důležité vědět jaké společnosti naše peníze svěřujeme a jak s našimi penězi naloží. „Podstatnou podmínkou jest, nepůjčovati příliš mnoho na jedno nebezpečí, čili nevěšeti mnoho na jeden hřebík. Rozložme proto i své peníze na více míst a zmenšíme tím ztrátové nebezpečí“. Jak jednoduše a lidsky vysvětleno, to co se dnes skrývá pod odborným výrazem „diverzifikace portfolia.“  Tehdy stejně jako dnes existovaly dva nejzákladnější pohledy na burzu: Burza jako prostředek efektivního a dlouhodobého uložení peněz anebo burza jako spekulace. „Obchody spekulační podnikají se obyčejně pouze na rozdíly cen (kursů). Proto se také neplatí plná hodnota toho, co kupujeme, či toho, co nemajíce prodávame, nýbrž pouze určitý menší obnos, deset, dvacet či více procent celého obchodu, jako takzvané krytí nebo úhrada“.  Kdo v té jedné větě našel hned dvě finanční operace připomínající dnešní moderní obchodování, našel správně.  Tyto operace dnes poznáme pod označením „margin“, neboli obchodování na páku a „short sale“, neboli spekulace na pokles kurzů. Právě „Short salesům“ se připisovala vina v loňských říjnových propadech akciových trhů, jakožto motoru, který propady prohluboval. Některé vlády proti nim začali používat určitá omezení, anebo je dokonce zakázali. Avšak už za první republiky existovaly pokrokové myšlenkové proudy, které „short sales“, neboli v té době označované jako „kontremina“ obhajovali. „Kontremina, obzvláště pokud jest representována skupinami, které mají zajištěný materiál, brzdí nepřirozený vývoj kursů a zabraňuje dosažení výstředních cen při návalu kupních příkazů, jest však kupcem při každém větším oslabení a zamezuje tak všechny excesy nahoru i dolů.“

V práci šéfredaktora Berliner Börsen Courier D. Bernsteina, zabývající se burzovní tendencí (dnes označováná jako trend) pozorujeme i počátky psychológie investování, dnes velmi zmiňovaný obor investování. „Uchovati nervy za neklidných dnů bursy znamená skoro vždy vydělati peníze. Neprodávejme nikdy při klesající tendenci, neboť svou nabídkou způsobíme snížení kursu a poškodíme sami sebe. Obvzláště se varujme koupě v prostřed divoké tendence á la hausse (byčí trend), jestliže nemáme spolehlivých informací, které odůvodňují nákup akcií i při silně zvýšených kursech.“

Profesor Pátek upozorňuje i na nekalé praktiky některých osob pohybujících se v oblasti burzy a financí. „Jest mnoho agentů zjevných i tajných, kteří za odměnu a podíl do spekulace lákají. Často děje se tak při různých společenských příležitostech, nenápadnými narážkami, jež pak dle uchycení rozvedou se dále.  Kdyby takový svůdce opravdu dovedl to, co nám líčí, byl by sám dávno vydělal vše pro sebe a nemusil by hledati svůj výdělek v dohazování spekulantů?“ I když dnes se tito lidé nevyskytují na společenských příležitostech, měli bychom si na ně dávat pozor v reklamě, různých internetových diskusích, nebo při nevyžádaných telefonátech. Jde zejména o agresivní brokerské společnosti, společnosti, které Vám slibují, že Vás na předražených seminářích naučí obchodovat, tak abyste nemuseli už nikdy pracovat, anebo někteří finanční poradci, kteří radili klientům na konci roku 2007 investovat do akciových fondů.

Zdá se, že podstata ani chování burzy se téměř vůbec nezměnilo. Kdybychom pradědečka burziána naučili pracovat s počítačem, tak by nám možná vydělal víc peněz než doporučení analytiků v médiích.  Ještě jedna perlička. Praotcové Pražské burzy používali tzv. prémiový obchod. „Zakoupením prémie na převzetí si sjednává zákazník právo (ne povinnost) převzít od bankéře v předem označený den za prémiový kurs smluvený počet akcií.“ Nepřipomíná to někomu definici kupní opce, která se poprvé začala obchodovat až v roce 1973 na Chicago Board Options Exchange?