Spekulace 1873

Článek byl publikován v časopisu FOND SHOP 25/2012

Průběh spekulační horečky 1873

Mnohdy již zapomenutá krize, která začala v 80. letech 19. století v Rakousku a Česku, se rychle rozšířila do celého světa. Její dopady byly přitom větší, než u současné krize.

V minulem článku ve FOND SHOPu 23/2012 jsme si popsali zakladatelskou éru z pohledu ekonomického a dlouhodobého. Teď si přiblížíme nejzajímavější okamžiky spekulační mánie z burzy.

JAK TO ZAČALO?

Kolem roku 1870 se založené podniky úspěšně rozvíjely, přinášely dobré dividendy, rostl jejich kurz, další a další nově vznikaly. Na burze se rozpoutávala všeobecná euforie. Rakouský list Öesterreichischer Öekonomist si v té době stěžoval, že: „v Rakousku už nejsou velcí mužové a počestní občané, že jsou jen lidi toužící po penězích a zbohatnutí, a ne poctiví podnikatelé.“ Ale jak logicky argumentovat investičnímu davu, který měl vyhlídky na 80% dividendy? Takové dividendy v té době nebyly ničím zvláštním. V roce 1871 vznikla v Praze první burza s cennými papíry (prababička dnešní BCPP). V prvním roce své činnosti vykazovala stále růstovou tendenci. Burza byla velmi četně navštěvovaná, takže vznikla druhá, pokoutní, „černá“ burza. V jednom dokonce předstihla pražská burza svůj vídeňský vzor. Došlo na ní k prvnímu minikrachu už v polovině dubna 1872. Tím, že se obchodovalo příliš na úvěr, vznikl najednou nedostatek  hotových peněz na vypořádání burzovních závazků. Kurzy akcií během jednoho dubnového týdne poklesly o 25 %. To přinutilo některé „napákované“ účastníky spekulace odejít z trhu bez peněz i bez akcií. Tato událost se ale rychle urovnala a akcie pokračovaly v býčí náladě. Burzovní spekulace už ovládala celou monarchii. Z dobové publikace se dozvídáme: „Začalo převládat mínění, že došlo k nějakému hospodářskému zázraku a že stačí jen trocha odvahy a štěstí, aby se každý domohl úspěchu a jmění. Obchody na burze rostly do závratných rozměrů. Spekulovali nejen ti, co měli nějaký skutečný kapitál, ale i drobní řemeslníci, mladí i staří, muži i ženy. Spekulovali šlechtici i jejich služky a lokajové. Spekulovali důstojníci i vysocí státní úředníci. Spekuloval prostě kdekdo.“

Dalším krajně nezdravým jevem tohoto zakladatelského období, byl neúměrně vysoký počet nově vznikajících akciových bank, které vyrůstaly jako houby po dešti. Většině těchto bank ovšem nešlo o reálné podnikání. Vznikaly převážně z důvodu spekulačních, s cílem získat svým akcionářům v co nejkratší době co nejvyšší zisky burzovními obchody. Jen v Praze se rozšířil počet bank ze 7 na 21. Byly vytvářeny po vzoru vídeňských a měly za úkol hlavně profitovat ze všudypřítomné spekulace na právě vzniklé burze cenných papírů. Za vrchol umění těchto bank se považovalo vyhnat kurz nově upsané společnosti o 300 % nahoru, v rámci několika týdnů po úpisu. Většina bank založených v roce 1872 byla rakouských nebo německých. Skutečně české byly jen 3. A to Česká národní banka (nemá nic společného s dnešní ČNB, zaměřovala se na poskytování úvěrů podnikatelům), která skončila v likvidaci v roce 1878, Banka pro stavby a nemovitosti v okolí pražském (vstup do likvidace 1874) a První splátková banka (zahájena likvidace v prosinci 1873).

KAM AŽ TO VEDLO?

Euforie vygradovala až tak, že svůj hospodářský zázrak chtěla monarchie demonstrovat okolnímu světu, a proto zorganizovala světovou výstavu k 1.5.1873 ve Vídni, kde se chtěla pochlubit svými technologickými a ekonomickými pokroky. Öesterreichischer Öekonomist o výstavě ovšem napsal, že je to všechno  pouhá kulisa, která má zakrýt daleko horší skutečnost, že je to všechno velký podvod. A dodal, že uspořádání takové výstavy v Rakousku předbíhá svou dobu o 100 let. Ovšem krátce po zahájení výstavy, 9.5.1873, se ve Vídni stalo něco, co už se za světovou senzaci skutečně považovat dá. Ten den vypukla na burze panika, která si později vysloužila přezdívku „černý pátek“. Ovšem už den po zahájení výstavy zaznamenaly některé spekulativní papíry vyšší volatilitu. 5. a 6. května už pak letěly prudce dolů. Den poté se sešli zástupci asi 15 makléřských firem, aby se poradili, jak čelit vznikající panice. Jenže hotové peníze nebyly po ruce. V bankovních trezorech ležely jen stohy potištěného papíru, který byl ještě včera a předevčírem na burze žádaným zbožím. Dnes ho však nikdo  nechtěl!

Každý chtěl jen hotové peníze, a těch nebylo. Jakmile takový stav vejde ve známost, nabídnou majitelé akcií své papíry na burze k prodeji stůj co stůj a za jakoukoliv cenu. To má ovšem za následek prudký pokles kurzů. Roztočené kolo se najednou prudce zastaví – dostavuje se krach. Tisíce spekulantů přichází o své jmění.

JAK TO POKRAČOVALO?

Prosakovaly zprávy o prvních sebevraždách. Zastřelil se bankéř Boschan. Polní zbrojmistr von Gablenz spáchal sebevraždu. Solomon Brandeis-Weikersheim se zbláznil. Otrávil se profesor lučby na vojenské technické akademii Alexander Exner. Na burze byli zuřivým davem zbiti bankéři Rotschild a Schey. Také známý pražský bankéř Thorsch byl vyhozen z burzy a nehorázně zbit, protože mnozí lidé se domnívali, že tito jednotlivci zavinili katastrofu svými machinacemi. Byly i chytřejší, kteří sebevraždu jenom předstírali. Odložili někde na mostě, nebo na nábřeží své šaty a v nových zmizeli na tu chvíli, než se přežene první vlna. Někteří snášeli své neštěstí klidně a s rezignací, někteří naříkali a nadávali – na vládu, na podvodníky. O argumenty proti komukoliv nebyla nouze. Dodávaly je i noviny. Příčiny krachu byly hledány tam, kde se komu zrovna hodilo. Naše Národní listy mluvily o „úderu blesku z čistého nebe“. Ke krachu prý nebyly žádné důvody. Vždyť mu nepředcházela žádna válka ani přírodní katastrofa. Ale hlavně si pochvalovaly, že burzovní katastrofou byla postižena především rakouská Vídeň. Morgen Post svaloval vinu na švindléřské banky. Aby byla svedena nahromaděná zuřivost postižených nesprávným  směrem, vyvolávaly se protižidovské štvanice, tento již tolikrát zneužitý prostředek na oklamání lehkověrných. Není se ostatně čemu divit, že v roce 1873 si nikdo v Rakousku nedovedl vysvětlit skutečné příčiny takového krachu. Byla to první hluboká hospodářská krize vyplývající ze samé podstaty kapitalistického řádu. Krize z nadvýroby, protože v honbě za ziskem bylo vyrobeno více zboží, než ho bylo možno prodat. Komu to připomíná spouštěč současné krize? Realitní boom? Města duchů ve Španělsku, demolice neobydlených domů v Irsku, raketový růst a následný pád cen u nemovitostí v USA a Anglii, výše hypotečních úvěrů v Nizozemsku na úrovni 120 % HDP (v ČR přibližně 20 %), satelitní městečka v ČR?

A CO BANKY?

Krátce po burzovním propadu strhla smršť v Praze téměř všechny banky. Přežilo jich jen 5. Jediná z nich byla ryze česká Živnostenská banka. Její poslání v té době bylo mnohem prozaičtější než honba za ziskem. Její funkcí bylo soustřeďovat český kapitál a podporovat české podnikání. Drtivá většina kapitálu v té době totiž byla německá nebo rakouská. Český lid tedy jenom pracoval, ale zisky ve formě dividend končily jinde. Jak je to vtipná paralela, když teď, po 150  letech, leží 97 % bankovního kapitálu v zahraničním vlastnictví a nikomu to nevadí. Díky tomuto přístupu proplula banka krizí, a i když nelze říct, že beze šrámu. V éře samostatného Československa už hrála první housle v československém průmyslu a neublížila jí ani krize v roce 1929.

CELOSVĚTOVÉ DOPADY

Zakladatelská krize se začala brzy rozlévat po světě. Zatímco v květnu klesaly akcie ve Vídni a následně v Praze, v červnu už byly razantní propady i v Německu. Brzy se projevila krize i na ostatních světových burzách. Celá střední Evropa byla vtažena do tohoto víru. V USA pro změnu praskla železniční bublina, která se přelila do Anglie a stáhla s sebou severský i ruský trh. Krize se stala světovou. Bylo po idyle. Zakladatelská horečka opadla. Škody, které napáchala tato krize, byly obrovské. Na dlouhou dobu byla podryta důvěra v jakékoliv podnikání. To trvalo až do konce desetiletí. Těžce poškození byli hlavně ti, kteří z neznalosti věci a burzovních machinací zvláště snadno podléhali nepoctivým dobrodruhům, o něž v takových situacích nebývá nouze. Spekulace se účastnili nejen členové habsburského rodu a šlechta, ale i ministři a vysocí státní úředníci. Nejvíce postiženi však nakonec zůstali ti, kteří za celou dobu zakladatelské horečky a za celou dobu burzovních orgií ani jednou nezaspekulovali. Nižší střední třída, které se dotkla hlavně zvýšená nezaměstnanost.
Nastaly sociální nepokoje a stávky (to vidíme teď v Řecku, Španělsku a Portugalsku).